Malý chlapeček s očima velkýma až holčičíma
upadl a udeřil se do ramene. Zůstal sedět v pláči a tmavá krev se mísila s prachem
a slzami. Děti kolem stály a mlčely, dokud si nejstarší z nich, vytáhlá, vážná
černovláska, k němu nepřisedla a beze slov, jen doteky ho začala konejšit. Pak se
všechny mlčky sesedly těsně kolem dotýkajíce se jeho i sebe navzájem. Okamžik na
to chlapeček přestal plakat, po chvilce přestala i téct krev. Bylo to pryč.
Nejmenší děti se zvedly pokračovat ve hře. Zraněný chlapec ale náhle zvedl ruku.
"Tiše!" Všechny oči se obrátily k němu. Dlouhou chvíli vypadal, jakoby
něčemu naslouchal. Pak ukázal na nebe.
"Někdo tam je."
*
Loď byla velká, dobře stavěná, a i když při vší své příliš užitné
dokonalosti nepříliš krásná, jistě takto vznešená či jaksi - sebevědomá.
Blížila se k planetě ani na krůček neváhajíc, přesto uvnitř napjatě
nastražená, obezřetně vysílajíc už od hranic sluneční soustavy do všech směrů
pronikavé pohledy a automatické sondy.
Planeta jako by jí v opak byla drobná, prostě modrobílá a tichá. Loď
naslouchala, naslouchala ještě víc, ale v jejích citlivých uších jen šumělo
zbytkové záření, praskaly geomagnetické bouře a sluneční protuberance. Sebevíce
naslouchajíc slyšela loď jen ticho.
Podezřelé ticho?
Napjaté ticho?
Vyčkávavé ticho?
Nebo jen - ticho?
Sondy ohmataly svými čidly postupně všechny planety, jež loď míjela, poté i
jediný měsíc planety samé - všude mrtvo - a konečně dorazily i k ní. K planetě.
Ticho ještě zůstávalo - ještě napjatější, ještě, ještě... Pak první zprávy,
první zlomky informací, údaje neanalyzované, nesystematizované, přesto
zakládající první hypotézy, teorie i celé kompletní výklady. Těch pak rychle
přibývá, jak příval informací prudce zrychluje. Na maximum vytížené smysly
družic nonstop krmí nenasytné databanky, další satelity se připravují, rovněž tak
planetární moduly. Loď zatím již parkuje skryta líně obíhajícím měsícem a
její neurofotonové mozky hbitě stváří sloupce, tabulky a grafy, shromažďují,
skládají, kombinují a přitom bez ustání hladově nasávají každý další bit,
jichž je do každé vteřiny dobře na menší disertaci. A předkládají první
výsledky:
Komplexní ekosféra, rozvinuté formy života, indikovány příznaky napovídající
působení inteligence.
Slovy:
Lesy, pralesy, džungle, savany, stepi, buše, živá moře.
(Dýchatelná atmosféra!)
A umělé objekty.
Často obrovských rozměrů.
Neorganické anomálie.
Nesporně způsobené umělým zásahem.
Často obrovských rozměrů.
Při bližším pohledu však mrtvé. Žádné známky aktivity, žádné zvýšení
přirozených hodnot v kterékoli části spektra, žádná indikace umělých látek,
zkrátka naprostá absence jakéhokoli příznaku vyspělejší technologie (tedy žádné
zaregistrované nebezpečí). Pouze jisté -
Umělé struktury v krajině.
Obydlené.
Avšak rozměrů zcela nepatrných, nijak neorganizované, ničím nepropojené.
Žádné známky vyšší sociální integrace, dokonce ani té, jež by odpovídala
úrovni oněch obřích - kamenných - staveb.
Podivné rozpory, k nim bláznivá vysvětlení, zároveň pocity. Zklamání?
(Avšak teplota, radiace, UV záření a stopové prvky v tom nejoptimálnějším
rozmezí)
Kdo nebo co je tam dole?
Zbytky civilizace, která se ani nestačila rozvinout, žijící na vlastních
troskách?
Stopy návštěvníků z kosmu?
Jaká tedy záhada?
Ne, samé dohady, ničím nepodložené dohady. Právě pro ně však napjaté
nastražení zůstává, ba stává se ještě napjatějším a ještě
nastraženějším. Hypotéz je příliš mnoho, "cokdyž" je příliš mnoho,
možné se zdá téměř vše. Jistota žádná, a tak pořád, stále, čtyřiadvacet
hodin denně, v každičké sekundě, v každičkém bazálním skoku času (i když není
registrováno nic ani potenciálně nebezpečného) jsou připraveny dva gigawatové
lasery a v pěti pohyblivých silech celkem osmadvacet anihilačních raket. Každý
krůček blíže planetě, každý pohyb, každou myšlenku propočítává a střeží
kavalerie neurooptelektronických mozků, které jen svou rychlostí způsobují, že se
pohyb lodi nepodobá trhavým přískokům záškodníka v týlu nepřítele.
Planeta k tomu všemu stále mlčí. Mlčí i ve chvíli, kdy lodní mozek dle své
naučené probabilistiky hlásí, že z 83.476% jsou tam dole - lidé.
*
Bylo nedlouho před půlnocí. Dojídali jsme, stuleni u sebe na tvém úzkém
lůžku ve tvé malé kajutě, pozdní večeři a ty sis pobryndal nahá kolena
ostře červenou omáčkou. Odběhl jsi nahý do koupelny a vrátil ses s vlasy mokrými a
sčesanými, protože po každém milování jsi je měl vždy rozcuchané a přeleželé
(zůstával jsi nejraději dole, jakoby ses skrýval v přítmí mých vlasů, když jsem
se nad tebou skláněla) a dnes také - dnes jsme se také milovali a nechávali si
večeři až na potom, aby nás netížila v žaludcích v té divoké zlobě proti sobě
se vrhajících těl, vybíjejících napětí namáhavých dnů. Posadil ses zpátky ke
mně a neslušně srkal zbytek omáčky přímo z plastikového tácku. Volnou rukou,
studenou a ještě mokrou, jsi mě hladil nahá záda, jako by ses stále ujišťoval, že
jsem tu. Byl třetí týden našeho přibližování k Nyre Lun, byl jsi stále
nepokojnější a já cítila, že moje přítomnost ti dodává klid. Ten klid, kterého
bylo všude zapotřebí a který všude chyběl. Náš podnik byl příliš
bezprecedentní a proto příliš nebezpečný a nejistý. Často ses mi svěřoval s
nejrůznějšími hypotézami, jež se před námi vynořovaly jako záludná skaliska.
Často ses jim sám vzpíral a smál - nejednou připomínaly spíše noční můry - ale
nemohls je odbýt. Byl jsi velitel lodi do neznáma a v tom neznámu mohlo být cokoli.
Jakákoli hypotéza byla pravdivá, dokud nebyla vyvrácena přímými důkazy. A oněch
hypotéz se zdálo být vždy více než jejich vyvrácení. A to se jednalo o otevřený
vesmír, co teprve nad planetou, nad živou planetou, inteligentní planetou - co nad
planetou obydlenou... lidmi? Co tam, můj kapitáne?
"Zet -" Odpojený od sítě a tím od celé lodi, hovořil jsi tiše a
tvoje kůže se chvěla tvým hlasem. Ráda poslouchám tvůj skutečný hlas, dívám se
na tvou skutečnou tvář. V kyberprostoru sítě jsou doteky mrtvé a hranaté, polibky
plastikové.
"Ano?"
"Řekni mi, když se milujem, jsi to ty? Jsi tady?" Hleděl jsi
zamyšlený do zšeřelého ticha, tvoje ruka na mém rameni se tou myšlenkou zastavila.
"To je zvláštní otázka, jistěže jsem to já. Kdo bych měla být?
Kde?" Skloním hlavu a dotknu se rty chladivých prstů, ohlédneš se, usměješ,
pohladíš mě tou rukou po tváři a přisuneš se blíž.
"Znáš přece strategii dlouhodobého stresu, nechat ho procházet skrze sebe,
vsugerovat si, že on není já, odstoupit od něj..."
"Mám stejný trénink jako ty, Are. Proč se ptáš?"
"Já... nemám kam odstoupit. Myslím na tu zatracenou planetu i při tom.
Připadám si, že mám v hlavě kompjútr na šílené hypotézy... a on nejde
vypnout."
"Jsi přetažený? Chceš odstoupit z funkce kapitána?" Funkce na lodi
nesouvisely s odborností. Pro tak dlouhou a náročnou cestu byla jednak nutná
maximální pružnost týmu, zejména však zvýšený stres spojený s vysokou funkcí
nemohl být ponechán po celou dobu na bedrech jedněch lidí. Zavrtíš hlavou.
"Není na to teď zrovna vhodná doba. Navíc mám všechny testy v normálu,
dokonce i nad normou."
"Možná proto."
"Co proto?"
"Byli jsme vybraní z těch, u kterých stres zvyšuje výkon."
"Já vím. Celou dobu zvyšujeme výkon!" Zlobně se rozmáchneš proti
komusi za stěnou, pak unaveně svěsíš hlavu. "Jenže pořád to nestačí. Je to
větší než my, je to všude." Vezmu tě za ruku.
"Kapitánův smutek a pochybnosti?" Překvapeně na mě pohlédneš, hned
se ale zahledíš na naše propletené prsty.
"S tebou... s tebou je vždycky všechno - jinak. Důležité věci ztrácí
význam, bezvýznamné jsou náhle větší... Asi... ano, to mi chybí. Chci být s
tebou, myslet na tebe, ale vidím zas ty příšernosti."
"Možná na mě jindy tolik nemyslíš."
"Jak? Jak to myslíš?"
"Nevím, cítím to tak."
"Copak to jde? Tady? Celá loď je jediná myšlenka."
"Myšlenka na noční můry tam venku."
"Tam venku..." Tiše opakuješ a celý se těmi slovy schoulíš a
stulíš se mi do klína. Necháš se hladit po vlasech, vidím, jak se usmíváš, jak
usínáš. Náhle tě probouzí hlas lodního mozku znějící z lebečního implantátu
sítě přímo v drahách sluchových nervů:
"Důležitá zpráva! Veliteli Are, zástupkyně Zet, jste očekáváni v
R1."
Vyskakuješ a rychle se oblékáš. Zatahuji zip své uniformy jen o dvě sekundy
později, vím, že bys stejně nečekal. Odcházíme spěšně do R1, ústředního sálu
planetární výzkumné sekce. Když se po mně ve dveřích ohlédneš, vidím, že se
neusmíváš.
*
Loď se k Nyre Lun nevydala náhodou. Civilizace, která ji vyslala nebyla žádným
hvězdným imperátorem, jehož galaktické křižníky by brázdily vakuum nesčetných
mléčných drah. Teprve nedávno se jí díky mohutné syntetické teorii mikrostruktur
podařilo pootevřít dvířka do kosmu vzdálenějšího než nejbližšího a expedice k
poměrně vzdálenému slunci pro ni byla náročnou a nesmírně riskantní
záležitostí. Umožněna byla jen tou skutečností, že obě slunce spojovala červí
díra. Vždyť "skutečný" vesmír začínal podle teorie mikrostruktur až za
energetickými hladinami odpovídajícími potenciálům vybuchujících supernov. Právě
skrze tuto červí díru byly z míst, do nichž loď mířila, zachyceny jisté známky
inteligence. Že však šlo jen o "jisté známky" nebylo vůbec jisté, co lze
vlastně očekávat. Vynořilo se nesčetně hypotéz - ohledně Nyre Lun a oněch
"jistých známek". Co se týká domněnek ohledně samotné výpravy, jevila se
nejpravděpodobnější ta, jež tvrdila, že loď bylo třeba vyslat právě kvůli
popření všech hypotéz.
Jisté však bylo, že mottem všech příprav a následně i celé výpravy se stalo
to donekonečna opakované "co když". Nebylo přece možné dát na těch
několik málo optimistických hlasů, které tvrdily, že vyspělé civilizace nemohou
být nepřátelské. Loď byla proto, krom sumy předem vypracovaných odpovědí na
všechny možné i nemožné otázky (nápověda nepřicházela v úvahu, červí díra
byla jednosměrná a ihned po průchodu lodi byla "přepólována" do
původního stavu) vybavena i slušným zbrojním arzenálem.
Momentální odpověď na otázku "Co když tam budou rozumné bytosti?"
závisela na spoustě dalších otázek:
Jaké bytosti?
*
Jdeš rychle přede mnou a půl límečku máš ohnutého dovnitř. V tom doteku,
kdy ti ho za chůze upravuji, mě opět napadá, že nám naše těla nechali jen kvůli
milování. Na okamžik se vážně zamyslím, zda se to vyplatí. Jsme zase oba v síti a
nemusíme ani otevírat oči, abychom mohli procházet málo osvětlenými koridory
chodeb, nemusíme jimi vlastně ani procházet, vidíme v síti i to, k čemu nás
volají. Loď, síť a my. Neporazitelní, silní, jednotní.
Aniž by ses jich dotknul, otvíráš dveře síťovým příkazem, R1 je
plný, očima zdravím přespříliš známé tváře. Obraz na celostěnném
boardscreenu je tentýž jako uvnitř v síti. Přehnané zvětšeniny fotografíí a
videozáznamů ukazují skutečně lidské postavy. Počítač vkomponovává do
neurčitých rozmazaných šmouh lidské obrysy a všechno souhlasí. Dynamika pohybů je
tatáž, záznamy v infraspektru odpovídají. Ti dole chodí, sedí, leží, jí,
obdělávají malinkatá políčka, opékají maso nad otevřenými ohništi, vcházejí a
vycházejí z primitivních staveb, také plavou, lezou po stromech, honí se a milují
kousek za vesnicí na travnatém jezerním břehu.
"Dosud zjištěné údaje odpovídají velmi nízké úrovni, pokračujeme tedy
v programu podle směrnice D516-670..." krátké zaváhání, "avšak sitace je
natolik specifická..." Oficiální hlášení odříkává výzkumný
důstojník nahlas. Děkuješ mu a ptáš se na pozemní sondy -
"Děkuji, zatím postupujeme podle směrnic. Co pozemní sondy?"
"Podle D512-600 byly povoleny tři operující v neobydlených oblastech. Podle
D516-670-194 a podle programu Meeting IQ- zahájíme zítra sérii testů obyvatelstva.
Pozítří v noci shodíme první modul k sídlišti v sektoru 23-43 označeném jako
Malá Epsilon." Samozřejmě souhlasíš a stejně formálně se obracíš na
mě -
"Samozřejmě pokračujte. Zet?" Přikyvuji myšlenkami jinde -
"Samozřejmě souhlasím."
Pozítří v noci shodíme první modul k Malé Epsilon... Konečně chápu k čemu
všechny ty paragrafy a podparagrafy instrukcí a směrnic. Jsme dokonale zaskočeni,
zapomínáme dokonce i na hypotézy. Mechanicky a mlčky se pohybujeme a dýcháme dle
instrukcí. A tam dole jsou lidé.
*
Především jsou dole oceány. Zabírají téměř osmdesát procent povrchu
(408 066 400 km2) a oba póly. Severní polární čepička je menší než
jižní, vykrojená teplým oceánským proudem a dotýká se největšího z osmi
kontinentů (18 380 000 km2). Největší hloubka oceánu
9 648 m, nejvyšší horský vrchol 7 704 m, největší jezero
112 000 km2. Nyre Lun je geologicky aktívní (1 200 činných vulkánů) a
má velmi silné magnetické pole. Základní astronomické údaje se minimálně
odchylují od údajů domovské planety... I ta modravá tvář s bělavou plísní
mraků...
*
Tu velkou věc slyšeli všichni. Nejdřív hučela, pak svištěla a nakonec
šplouchla do jezera a bylo to, jakoby spadl kus hory. Že to však bylo uprostřed noci a
že ta věc byla jen mrtvá věc, nikdo ani nevyběhl z chatrče. Až ráno šli
výjimečně k jezeru nejdřív dospělí. Voda vypadala tišší, ale ryby byly klidné,
ukázal se i starý sumec. Xeana na chvíli zavřela oči. Po chvíli je znovu otevřela,
řekla dětem, aby nechodily do hloubky a vydala se podél jezerního břehu. Nejstarší
děti šly zvědavě s ní, objevilo se také několik dospělých.
Věc našli v zátoce. Ležela jako vyplavená vodou a byla mnohem menší než v noci.
Větší kus jí zůstal v jezeře. Xeana jasným gestem naznačila, aby ji tam nerušili.
To, co z ní teď leželo na břehu, vypadalo jako pořádný žulový balvan vysoký
skoro jako člověk, široký, že ho až tři muži obejmuli a těžký, že se ti tři
pořádně zadýchali, než ho posadili do hájku pod olivy dole na návsi. Malé úlomky
věci ležící také kolem přinesly děti, ten největší Xeana.
*
Usnout se dalo jen s uspávacími elektrodami. R1 a jí přidělené prostory sítě
bzučely celou dobu jako úl. Její velkoplošné obrazovky byly napojeny přímo na
hlavní videokanál lodi. Přímý přenos od mimozemšťanů.
Sonda přistála za noční tmy v jezeře u Malé Epsilon a ihned klesla na dno.
Právě možnost ukrýt přistávací jednotku přímo na místě ve stometrové hloubce
zatopené tektonické trhliny, byla jedním z faktorů, proč byla vybrána právě Malá
Epsilon. Maskovaný modul zaujal své místo hodinu po přistání, do úsvitu zbývaly
nekonečné tři hodiny.
*
K prvnímu setkání s nyreluňany však došlo ještě před úsvitem. Mnohým se v
tom už tehdy jevilo cosi zlověstného.
Tápavé přibližování k Nyre Lun se nesoustřeďovalo jen na Malou Epsilon. Když
lodní mozek usoudil, že nashromážděných informací je dostatek a průkazně
odpovídají vyspělostní úrovni IQ-, povolil již dříve (podle D512-600) vyslat k
planetě několik sond. S největší opatrností byli vysazeni v neobydlených oblastech
všech tří jižních kontinentů robotičtí průzkumníci a biologové se s jejich
pomocí pustili do hledání souvislosti mezi domovskou planetou a Nyre Lun. Své objevy
mohli prý učinit i na nějakém jiném kontinentu domovské planety. Co to ovšem
znamenalo? A co znamenala celá ona příhoda?
Právě uprostřed napjatého čekání lodi na svítání narazila jedna z
průzkumných mnohonožek nečekaně na domorodce. Pozorovací satelity ji v husté
džungli nevarovaly, sama zpozorovala skupinku dětí příliš pozdě. Instrukce
přikazující v takové situaci okamžité sebezničení byla zablokována příkazem
neublížit. Robot ztuhnul a bleskově žádal o instrukce z řídícího satelitu. Avšak
ani ten a posléze ani sám lodní mozek nedokázali situaci uspokojivě řešit. Než se
k problému dostali lidé, nesli už robota výskající a smějící se děti a vůbec
jim nevadilo, že ten brouk váží téměř třista kilogramů, ani že je neustále
sleduje oko menšího laseru schopného v krátké době prosekat v okolním hustém
pralese přistávací dráhu pro letku raketoplánů.
"Okamžitě rozhýbat!" Robot se opatrně pohnul, děti ho ihned položily na
zem a odstoupily. Zvědavě čekaly, co bude dál. To nevěděl nikdo. Chyběl optimální
postup. Vyjmenovávání směrnic a vyčíslování koeficientů rizika a efektivity bylo
v daný okamžik k ničemu.
"Odejít!" Reakce dětí byla však spontánní a jednoznačná. Sotva se k
nim ten velký neohrabaný brouk otočil zády a vydal se pryč, následovaly ho a
nadšeně komentovaly každý jeho krok.
"Stát!" Robot se opět otočil a zlobně zavrčel - neměl audiovýstup, ale
na krátko přetížené servo vydávalo zvuk přesně toho významového vyznění. Pak
delšími předními končetinami začal dětem pracně vysvětlovat, že za ním nesmí.
Nakonec operátor použil laser a na nejnižší výkon jím mezi robotem a dětmi
vypálil do vlhkého pralesního listí čáru.
Děti stály tiše a zdálo se, že chápou. Pak se ale najednou, bez jakéhokoli
náznaku domluvy posadily všechny těsně za čáru a všechny najednou vztáhli k
robotovi ruce. Tiché, úpěnlivé mručení, které sborově vydávaly bylo překvapivě
přesnou parafrází a významovou negací robotova vrčení. Pojď zpátky, pojď s
námi! Ukazoval jeden z chlapců robotovými gesty.
Operátor se otočil od obrazovky. Stála za ním snad polovina lodi.
"Ustup!"
Robot váhavě ustoupil. Jedno z dětí rychlým pohybem sundalo náhrdelník z malých
kovových obdélníčků a natáhlo ruku přes čáru. Lidé zaváhali.
"Jaktože se nebojí?"
"Mají ho za nějaké známé zvíře?"
"O žádném tak velkém zatím nevíme."
"Nesmysl! Nechtějí ho krmit, je to dárek."
"Je kovový, mohou si myslet, že jí kov."
"Vezmi to!" Děti si zatím robotovu nehybnost vyložily po svém. Opatrně
položily náhrdelník těsně za čáru a poodešly stranou, kde zůstaly sedět, i když
robot kolébavě vykročil a opatrně zvedl šperk před sadu kamer, i když potom uřízl
laserem kus kořene, vypálil do něho jednoduchý vzor a pomalu ho položil na druhou
stranu čáry. Pak ustoupil o pár kroků, otočil se a jak nejrychleji dokázal,
odcházel. Okamžitě bylo obnoveno satelitní pátrání po obyvatelích jižního
kontinentu, avšak až do začátku kontaktu s epsiloňany nepřineslo žádné výsledky.
*
Programy Základní Řady běžely jen pod dozorem fotonových mozků, celá loď
byla strnulá v očekávání. Po příhodě na jižním kontinentu vzrostlo už tak do
krajnosti vyhnané napětí ještě víc a všichni očekávali jasnější výsledky.
Domorodci našli modul krátce po svítání a ihned ho odnesli do osady. Bylo to
překvapení, ale hned následovala další. Pamatuji si ten úžas, to ticho, tu napnutou
rezonanci nervů a překvapené přebíhání očí po údajích, které modul
průběžně předával satelitům. Slyším zvuky zesílené do ztichlého sálu -
oddechování mužů nesoucích každý přes dvěstě kilogramů jako nic, tiché
krátké věty, znící chvílemi jako z kteréhokoli pozemského jazyka, avšak
prokládané paletou nejrůznějších dalších zvuků. Slyším vzdálený křik dětí,
zpěv ptáků, šumění větru v korunách stromů. Tam dole je po ránu 18oC,
vlhkost 63%, barometr ukazuje v přepočtu na mírně nižší atmosférický tlak Nyre
Lun jasný den. V sále R1 je naproti tomu nehybné, dusné horko. Já ho nevnímám.
Nedýchám, tisknu se k tobě a skrytou kamerou vidím v roztřeseném, uříznutém
záběru tvář. První tvář. Vydechuješ úžasem a s tebou i já i všichni. Technik
okamžitě záběr vrací, zvětšuje, přibližuje, zaostřuje a znovu zpomalený
pouští. Je to tvář ženy s širokou čelenkou ve světlavých vlasech mocně
rozvlněných kolem úzkého krásného obličeje. Krásného až zamrazí. Usmívá se,
něco říká, je vidět, že nese kus z modulu, pak mizí z obrazu. Všichni mlčí, na
obrazovkách naskakují další údaje. Čísla, čísla, my ale čekáme něco jiného.
Jejich oči.
Brzy je uvidíme. Těch pět následujících hodin se kávovar v R1 nezastaví.
Každý z nás vypije za tu dobu nejméně dva tucty šálků, o šálcích napětí a
překvapení nemluvě. Bude to možná takový symbolický přípitek na setkání. Na
naše první setkání, Xeano.
*
Modul označený jako TEST-1 ležel nedaleko hliněné chatrče se střechou pokladenou
svazky suchých dlouhých travin, bez dveří, s jedním souměrně šišatým oknem.
Kolem modulu sedělo sedm mužů a pět žen, oblečení většinou jen spoře nebo
vůbec. Už objevili, že úlomky patří do otvorů v kamenně vypadajícím povrchu
modulu a že když se správně přiloží, přichytí se a už nejdou pryč. Objevili
první test. Vyřešili ho hned se smíchem a pošťuchováním, které lingvistický
program znechuceně odmítal. Jinak ovšem mluvili v tak širokém rejstříku zvuků, že
Foton tápal ve stanovení samotné struktury jejich řeči. Zatím to nikoho neudivilo.
Následnou změnu, při níž se na povrchu kamene objevilo světlé místo s
nakreslenými obrazci, přijali ve ztichlém očekávání, ale bez většího vzrušení
či známek strachu. Splnili nejzákladnější předpoklady pro komunikaci a začínala
další fáze testu.
*
Ta samozřejmost, s jakou přistupovali k interaktivní obrazovce, ta jednoznačnost
a přesnost pohybů jejich prstů při řešení stále obtížnějších úkolů, to
všechno bylo zarážející. Neuvěřitelné. Úkoly v testu neměly zpočátku
jednoznačné řešení, šlo částečně i o psychologický test, který měl podat
určitý obraz stylu myšlení, avšak jak se s vyřešenými úkoly zvyšovala
obtížnost, zůstávala jen logika. Čísla příslušných směrnic pro tu kterou
vyspělostní úroveň letěla kolem v rychlém tempu bezvadně řešených úkolů a nám
se tajil dech při jejich smíchu, při jejich pohledech na každou další úlohu. Ano,
pamatuji si jejich pohledy, jejich oči, nepamatuji si úlohy, ostatně znala jsem jich
většinu nazpaměť. Většinu.
Řešili je nejdříve všichni, střídali se, tlačili, ve hře se i prali. Potom,
když někteří začali váhat a příliš dlouho přemýšlet, předbíhali je ostatní
a někteří odpadli. Při stopadesátisedmi zbyli tři. Žena s čelenkou a dva muži.
Při stoosmdesáti vzdal starší muž. Popadl se za hlavu a se smíchem ubíhal pryč.
Pak už jsem sledovala jen ji. Bylo znát, že je rychlejší a nebylo na ní vidět
vůbec žádné napětí. Muž se chvílemi kousal do rtů a ona mu při řešení
pokládala hlavu na rameno (hledíc kamsi jinam či zavírajíc oči) a po každém
správném řešení se radovala s ním, jakoby na něm měla stejný podíl. Několikrát
ho také políbila nebo velice něžně pohladila, nejvíc se ale prostě smáli.
Dívala jsem se na ni pohledem kamery skryté přímo za obrazovkou a nemohla se od
ní, od jejího pohledu odtrhnout. Dívala se přímo na mě očima temnýma a širokýma,
mrkala v dlouhých intervalech stejně jako měla stále tentýž pomalý dech i tep.
Když se dotýkala obrazovky - a to bylo vždy jen jednou, kdy rázně jako jedním tahem
doplnila správné řešení - bylo vidět její štíhlé ruce s dlouhými prsty i
široký kovový náramek na zápěstí (beze spojů a tak těsný, že jí snad musel na
ruce zůstat od dětství). Fascinovala mě. Vším a celá mě fascinovala a já
přestala postupně vnímat všechno ostatní. Unikl mi tedy okamžik, kdy vzdal i onen
muž - v jedné chvíli ženu pouze nevystřídal - i chvíli, ve které se obtížnost
přehoupla přes dvěstědvacet a zadávané úkoly začaly patřit k těm, ke kterým
jsem se já při tomtéž testu už nedostala.
*
V tu chvíli sledovala ženu celá loď, všechno se zastavilo, znehybnělo. Tam dole,
v chatrčích z hlíny, nazí, divocí, primitivní byli lidé, jejichž inteligenční
průměr podle všeho vysoce přesahoval průměr populace těch, kteří je testovali.
Při další správné odpovědi někdo rozlil kávu po panelu, ale ani nehlesnul, nechal
ji stékat mezi vlysy neurovstupů a natáhl se pro další neodtrhujíc oči od obrazu.
Dvěstětřicetčtyři a správné řešení dalšího úkolu žena náhle
nedokončené smazala. Kamera ji ještě zahlédla jak utíká směrem k jezeru, na
záběru satelitu ji bylo vidět jak sbíhá úzkou cestou do zátoky. Pak zmizela pod
stromy a nakonec i s celou vesnicí pod příkrovem mraků. Modul dál přenášel obraz
chýše a vzdálený veselý pokřik dětí smísený se štěkotem psů. Loď byla
tichá, hluboce tichá, žena přestala právě ve chvíli, kdy se blížila k maximu
její posádky.
"Okamžité směrnice?" Byl i lodní mozek zaskočený tím, co viděl?
Zazdálo se, že zaváhal, spíš však čekal na plnou pozornost - v jednání s
posádkou byl dobrým psychologem.
"Zabezpečení úniku vnitřních informací, stupeň 4. Kontakt podle Meeting
IQ+."
Zet sebou trhla a konečně odtrhla oči od prázdné obrazovky. Vnitřní informace
byli oni všichni, Ar, ona, celá loď i se všemi sondami a moduly a mozky a v nich
obsaženými informacemi. Informacemi o nich, o tom, kdo jsou a odkud přilétají. Jako
momentální zástupce kapitána a zároveň bezpečnostní důstojník byla to právě
Zet, kdo byl pověřen oním "zabezpečením". Loď byla v podstatě vojenskou
lodí, kvantum zbraní, jež nesla, mohlo Nyre Lun vymazat z prostoru. Vždy tu přece
byla eventualita nepřítele a zároveň vždy i možnost, že nepřítel bude
silnější. V takovém případě neměla loď právo vydat v ohrožení vlastní domov
tím, že by nepříteli poskytla víc informací, než by mohl vyčíst z jejího
nukleárního výbuchu. A tak každá její sonda si i ona s sebou nesla autodestrukční
zařízení. Správa nad vší tou sumou smrti byla v první řadě v rukou
bezpečnostního důstojníka - Zet.
*
Dlouho si na mě nechápavě hleděla.
"Stupeň čtyři..." Sklonila jsi hlavu, pustila mou ruku a posadila ses,
spíš však jen svezla, do technikova křesla.
"Fotone, ukaž mi okruhy Total Security." Hovořila jsi v síti, přesto i
tam bylo znát, že je tvůj hlas slabý. Slyšel jsem tě jako všichni, protože jsi
mluvila v nekódové - veřejné části kyberprostoru - s programem TS byl důkladně
seznámen každý z nás. Počítač ihned vyjel schéma autodestrukčního systému lodi
na veřejný netscreen, po kratičkém zaváhání se pak tentýž obraz objevil i na
obrazovce v čele sálu. Čtyři z šesti bezpečnostních okruhů byly rozpojeny.
"TS okruhy otestovány, bez chyby." Hlásil lodní mozek. Ty jsi ale
napřed zabořila obě ruce prsty do vlasů a opřela ses o lokty, tvář tak skrytou v
jejich ohbí. Viděl jsem, jak ses několikrát hluboce nadechla.
"Máme dole sondy," řekla si jen jako mimochodem, zvedla si hlavu a
nahlas, tak jak uvádí pokyny, si odříkala magické formulky.
"Tady první důstojník lodi, Zet. V souladu se směrnicemi A1-1-5 až 15,
F213-200 všech článků, L všech článků a dále s ohledem na klauzule programu
Meeting obsažené v bodech IQ+ povoluji okamžitou aktivaci bezpečnostních okruhů
čtyři, tři a dva systému Total security." Počítač si vyžádal dvojí
potvrzení, porovnal tvůj hlas, tvoji sítnici a otisk dlaně se vzorky, zkontroloval
tvůj momentální stav a naposled se zeptal:
"Aktivovat?" Vložila si ruku do vlysu neurointerface.
"Aktivovat!"
Nestalo se nic, jen na obrazovkách změnilo několik políček zelenou barvu na
červenou a hebký hlas počítače oznamoval na všech kanálech, že jsme čemusi
blíž. Na mysli mi vytanula představa čehosi těžce temně rudého, nezměrně
obrovského a beztvarého, co ze všech stran objímá loď a mlčky nahlíží dovnitř.
*
Fotonové mozky stanuly před rozporem. Našly sice v pamětech vzorové řešení pro
situaci setkání se superinteligentními bytostmi, ale toto řešení nepočítalo s
tím, že se bude jednat o primitivní lovce-sběrače, v nejlepším pak o začínající
rolníky. Pro takovu situaci byla vypracována řešení zcela jiná (většina variant
IQ+ počítala s aktivitou druhé strany). Možná by se ale situace nejevila tak
rozporná a zarážející - byly tu přece studie Xenopsychologického institutu
počítající s nejneuvěřitelnějšími variantami života - kdyby - kdyby tam dole
nebyli lidé.
Objevili se další zástupy domněnek a nočních můr -
Byli jsme dříve my, oni nebo někdo třetí?
Jsou to dožívající zbytky supercivilizace...?
...ze které pocházíme i my?
Nebo je to snad nějaká extrasupercivilizace, která...
Jaká je souvislost mezi námi a jimi?
Je to co vidíme, všechno?
Je to pravda?
Jakoby celou lodí pronikal něčí pohled. Její pohled.
Temné oči náhle shlížely z fotografií ze stěn všech kajut a sálů. Mlčky
shlížely. Lety sond na planetu byly s okamžitou platností zastaveny. Těm, které již
na planetě byly z pamětí vymazány veškeré strategické údaje, byly také zničeny
některé součásti, z nichž by bylo možné vyčíst strategické technologie. Byla to
nouzová řešení.
Stala se někde chyba?
Málo jsme prozkoumali terén, neměli jsme jistotu.
Opět otázka takzvané dostačující pravděpodobnosti. Problém, který nevyřešila
ani fussy logika neurosítí. Které číslo, kterou hranici určit jako předěl mezi
nejistotou (a tedy dalším váháním) a jistotou (tedy následnou akcí). Absolutní
jistota neexistuje. Ne tváří v tvář otevřenému vesmíru a cizímu světu. Váhat
nebo jít dál?
Všichni naléhají na lingvisty. Ti však znechuceni bezradně krčí rameny nad
dalšími sekvencemi záznamů. Nemohli si přát lepší umístění sondy. Vesničané
tráví v její blízkosti mnoho času a mlčenliví také nejsou. Řeč epsiloňanů se
však ukazuje větším oříškem, než se zpočátku zdálo. Neuvěřitelně široké
spektrum použitých prostředků, nekonečný sortiment různých variací, obrovská
závislost na kontextu. Dvěstědvanáct základních hlásek plynule přechází v
neomezený rejstřík pískání, mlaskání, syčení, hučení, hrdelního klokotání,
chrčení, mroukání, prskání a docela zvířecí vrčení. Do každého hovoru se
zapojuje do dokonalosti vyvedené napodobování veškerých přírodních zvůků,
neskutečně dynamická a tvárná mimika a nakonec i bohatá pantomima celého těla.
Každý rozhovor vypadá jako divadelní představení, jehož se účastní všechny
strany, takže docela zanikalá kdo mluví ke komu. Navíc se zdá, že každý mluví s
každým úplně jinak. Po čtyřech dnech usilovné práce odhadují lingvisté všeho
všudy pětatřicet lexikálních jednotek, nemají přitom žádnou představu o
struktuře epsilonštiny ani se jim nepodařilo definovat základní významotvorné
prvky. Oficiální hypotézou je, že epsiloňané investují veškerou svou závratnou
inteligenci do řeči, že jde o jakousi hypertrofii komunikačních aktivit. Foton
odhadnul za daných podmínek konečné řešení na dva až pět let. Zatím mohl
sloužit jen zlomky pravděpodobností.
Pravděpodobnost, že to hluboké, zvláštně zastřené zaznění, rezonující
nevyslovitelnými hrtanovými hláskami odkudsi z hlubi hrudníku - hCHrSAEÄNgA (malé
hlásky pouze určují postavení hlasivek pro velké), je právě jménem ženy s
čelenkou, byla 35%-ní. Přesto znělo brzy z každého rozhovoru, z každé věty.
Xeana.
*
Je možné zapomenout na smrt? Je to možné uprostřed mrazivého prázdna? V
neznámém, nejistém odtržení ode všeho, v absolutním zapomnění domova? Je
to možné uvnitř bomby čekající již jen na sérii posledních příkazů? Pořád
vidím tvoje oči a přemýšlím o strachu. Čím dál víc se mi ale zdá, že jsou to
dvě různé věci. Tvoje oči nejsou strach a strach nejsi ty, Xeano.
Co tedy jsi?
"Máme, co jsme chtěli..." říká mi Ar unaveným hlasem s hlavou
položenou na mém rameni. Sedíme po tmě v jeho malé kajutě a probíráme Fotonovu
paměť pouštíc si z netscreenů sítě přímo do očních nervů obrazy Nyre Lun.
"...jenom tu něco chybí." Připadáme si jako bezradné děti, jako
před dalším úkolem IQ testu, který má v tuto chvíli desítky možných, avšak
ani jediné jisté řešení.
Technologie!
Umíme si představit netechnické civilizace, ale žádná z nich nestaví
obrovité kamenné dómy, neuvěřitelně klenuté kamenné oblouky, ďábelsky štíhlé
a zároveň ďábelsky vysoké kamenné věže. Žádná z nich také nevysílá do
vesmíru logické frekvence v celém rozsahu vodního okna. Přesně od 1 430 do
1 620 MHz, poctivě v pásmech po 0.15 Hz. A když už tedy ano, netváří
se potom alespoň tak šíleně nevinně!
"Bojíš se, Zet?" Vrtím hlavou, na tváři mě šimrají jeho vlasy.
"Když o tom přemýšlím, vidím její oči. Vím, že to nic neznamená, nic
to nedokazuje, ale v nich není nic zlého." Vidím v síti, jak si vyvolává její
obraz. Ucítím přitom sotva znatelné schoulení pod mou rukou položenou kolem jeho
ramen.
"Nic to neznamená..." Šeptavě opakuje a náhle zvedne hlavu a do tmy
tomu obrazu, vznášejícímu se uvnitř, říká:
"Byl bych tak rád, kdyby znamenalo!"
*
O věci stále nehybně ležící dole na návsi nikdo nemluvil. Od doby, kdy si hrála
s Xeanou, mlčela a jen naslouchala. Všichni cítili, že ti, kteří ji vyslali, jsou
zneklidněni. Všichni cítili jejich strach, který bez ustání vyzařoval z té mlhavě
mnohohlavé bytosti schované za měsícem a zastíral tak její mnohonásobné vědomí
do jednoho šedavého chuchvalce. Věděli ale, že ti nahoře neodejdou. A tak klidně u
věci posedávali za poledních veder a nechávali i ty nejmenší děti, když si k ní
chodily hrát, když ji hladily, nosily jí dárky a zpívaly jí. Teprve, když chlapci
přiběhli, že si věc chce zase hrát, sesedli se znovu kolem věci dospělí a čekali.
*
Nevěřil si mi. Tvrdil jsi, že děti pouze chtějí, aby se modul zase probudil.
Připravoval jsi pro něj s lingvisty nový program.
"Rozsvítíme dvě obrazovky na protilehlých stranách modulu. Splnění
úkolu na jedné bude záviset na informacích z té druhé. Donutíme je tak mluvit o
čem my budeme chtít a tak, jak my budeme chtít!"
"Are! Poslouchej mě, zatraceně! Oni o nás vědí!" Odmítal jsi mě
vzít na vědomí.
"Zet, to jsou zase jen tušení..." Práskla jsem ti přes síť
do implantátu tu nejsilnější pecku, kterou okruhy dovolovaly:
"Mlč a koukej!"
Místo divokých snů jsem celou noc procházela s Fotonem záznamy modulu a
satelitů a pokoušela se je analyzovat podle jednoho takového tušení. Stoprocentní
argument z toho nevyšel (takových bylo ostatně vůbec pomálu), ale některé záběry
byly víc než působivé. Zejména děti - jejich ruce vztažené náhle přímo k
jednotlivým družicím, které nemohly vidět, přesto přesně a průběžně určovaly
jejich polohy. Také zvýšená aktivita her nad přistávací jednotkou v jezeře
(potopení na dobu delší deseti minut bylo běžné i u těch nejmenších), ve dvou
případech se před kamery v hloubce snesly věci podobné těm, které děti zřejmě
jako dárky nechávaly u TEST-1. Nakonec pak podivná souvislost aktivity vesničanů s
aktivitou lodi - k tomu záběr vysoké černovlásky stojící mezi chýšemi se
zavřenýma očima a hlavou pozvednutou k nebi přesně ve chvíli, kdy nahoře v R1
všichni napjatě sledují Zet aktivující okruhy TS. V okamžiku, kdy se na obrazovkách
objeví o několik červených polí víc, dívka svěsí hlavu a pomalu odchází.
Časová relace menší šesti sekund.
"Vědí o nás, rozumíš?!" Teprve za dlouho řekneš:
"Je to dobře nebo špatně?" Uprostřed věty se odpojuji od sítě,
musíš to říct tedy ještě jednou a nahlas.
"Je to dobře nebo špatně?" Zavíráš oči.
"Nevím, jaké je to. Dobré nebo špatné - mám dojem, že to obojí je mimo
nás. Snažíme se vidět věci takové a takové, a když takové nejsou, jsou špatné.
Copak jsme sem letěli vidět vlastní očekávání, vlastní výmysly, domněnky,
teorie?"
"Mluvíš divně, Zet. Máme obrovskou zodpovědnost..."
"Ne, máme strach!"
"O čem to mluvíš?"
"Říkáš: máme zodpovědnost za sebe, za loď, za naši civilizaci, ale mně
se zdá, že slyším jen: máme strach - o loď, o všechno... o sebe."
"Zet?! Co to říkáš? Zet!" Div se mnou netřeseš, překvapený,
poděšený, oči plné - strachu...
*
Co se to s tebou dělo? Od chvíle, kdys ji spatřila, začala ses jí čím dál
víc podobat. Začala si nosit čelenku v rozpuštěných vlasech, sundalas náušnice,
přestala ses po milování nenápadně stydlivě skrývat pod dekou. To bylo ale to
poslední. Něco se dělo uvnitř tebe. Nedlouho po onom rozhovoru si požádala o změnu
funkce. Tvoje žádost byla ihned akceptována a tys přešla k psychologům.
Celé dny si pak trávila nad záznamy z planety. Tvoji kabinu i pracoviště
najednou zdobily portréty epsiloňanů, momentky z jejich života, místo odpočinku si
poslouchala jejich písně, usínala si za zvuků nyrelunského pralesa.
"Nehledám záhady. Pokud tam jsou a my budeme pozorně naslouchat, ozvou se
samy jako disharmonie a hluchá místa," říkala si a já na tebe měl zlost.
Připadalo mi, že odstoupením funkce zástupce, jsi odstoupila i ode mne. Najednou tě
netrápila možná "kdyby", jakoby si přenechala všechny obavy a odpovědnost
mně a vrhla ses do bezstarostného bádání. Popuzovalo mě to, popuzovaly mě tváře,
se kterými ses na dálku přátelila, byla to přece zrada - chtěl jsem nás, chtěl
jsem tě chránit, ale tys odmítla a sama ses jim vydala napospas.
Na skutečnou zlobu však nebylo kdy, a když ses přesvědčila o nutnosti nového
programu pro TEST-1, pustila ses do nás s tolika návrhy, že jsem ti pro tu chvíli
odpustil.
Avšak na tom, že jsi už byla jinde než já, to nic nezměnilo.
*
Nová hra byla mnohem lepší. Byla pro všechny. Staří i mladí se u ní smáli od
rána do večera. Dokonce i věc ukázala, že má smysl pro humor, když poražená Estim
a Stefstie nejdřív tklivě zaplakala, a pak na ně s podivným smíchem vytáhla
nový úkol. Bylo to poprvé, co promluvila a od té doby to zkoušela stále. Vypadalo
to, že chce mluvit. Děti ji jásavě povzbuzovaly, ale ona, místo aby si s nimi
povídala, jen opakovala a tvořila nic neříkající chudé věty. I zvířata uměla
hovořit lépe. Co ale chtít od věci, která se stále tváří jako kámen? Při
slavnosti letního slunovratu ji proto vynesli doprostřed návsi.
*
Nový program běžel zpočátku úspěšně. Jeho vůbec prvním poznatkem bylo, že
bleskové reakce, které vesničané již mnohokrát projevili v běžném životě
stejně jako neobyčejnou sílu, jsou ve skutečnosti ještě bleskovější. Aby totiž
bylo možné vymezit elementární prvky epsilonštiny, musely být hry nakonec dovedeny k
takové obtížnosti, že jejich tempo dokázal sledovat jen Foton. Jeho první verdikt
ohledně řeči samé byl krátký:
Superkonkrétní.
Epsiloňané nemluvili o světě, jejich řeč byla svět sám. Pro každou
skutečnost, věc, jev, situaci měli zvláštní vyjádření. Dokázali v řeči
zachytit i ty nejjemnější nuance reality. Naprosto se přitom nesnažili vyzvedávat v
řeči to hlavní,
vyhledávat stálé charakterizační znaky. Foton odhadl za daných podmínek
konečné řešení úkolu na čtyři až šest let.
Zároveň bylo výsledky lingvistů považovány za podpoření hypotézy o hypertrofii
řeči. Nepředstavitelné nároky jejich jazyka mohly vysvětlovat vysoké IQ za absence
jiných známek inteligence. Nervózní atmosféra lodi polevila. Při bližším
zkoumání však brzy hypotéza vykazovala stále více trhlin.
*
Proč nás museli přesvědčovat? Měla si pravdu, Zet. Drželi jsme se obrazu
jejich primitivnosti o to silněji, oč silněji byl ze všech stran zpochybňován.
Rádiové vysílání? - Omyl způsobený zkreslením červí dírou!
Gigantické, perfektně inženýrsky provedené stavby? - Stopy jiné civilizace!
Extravysoké IQ? - Pouhá neúčelná hypertrofie! Ano, až směšně zoufale jsme
se drželi té možnosti, že nyreluňané jsou jen velcí mluvkové, podporováni v tom
Fotonovou probabilisticky procentuální hrou lžipravdivých čísel. Nepřesvědčila si
nás, ale tví epsiloňané to brzy udělali za tebe. Tví epsiloňané... Ach, moje Zet!
Zázračná proměna hrdinky? Jenže my nebyli v trikovém seriálu ani v románu s koncem
předem jasným, kde přichází jen to, co musí. Nikdo nevěděl, co přijde, nikdo
nevěděl, hraje-li hrdinu či poraženého. A nikdo také neměl právo hrát to či ono,
nikdo neměl právo hrát pouze za sebe!
Ach, moje Zet, moje lásko! Postupem času to nebyla jen čelenka, jen překvapivé
a překvapivě vášnivé milování v zablokovaném výtahu, jen tiché dlouhé noční
úvahy plné mně dosud neznámých - emocí a pocitů. Něco se dálo s tvýma očima.
Jakoby tvůj pohled ztrácel jistotu, pronikavost, sílu.
Díval jsem se na tebe, když ses jako jediná odpojila ze sítě a sledovala si
Sqareiho tanec kolem TEST-1 venku na boardsreenu. Nebyly to tvoje pozorné a zkoumavé
oči, tvoje krásné, krásně sebejisté, krásně chytré oči. Dívala ses jinam a já
nevěděl kam. Pokyvovala si hlavou v rytmu a já v té chvíli, kdy jsem se k tobě, ke
své milence a hvězdné družce otočil, v té chvíli úleku, já ucítil bolest.
Usmívala ses. V celém R1 ses ty jediná usmívala. A Starý Sqarei ozářen
slavnostními ohni, vydupávaje do udusané hlíny rychlý rytmus, ukazoval na noční
oblohu. Na neviditelný měsíc, za nímž jsme
byli - my. Jeho pohyby byly svižné a žensky ladné. Několik jednoznačných a
srozumitelných gest.
"Vy sem, vy k nám! Vy a my, setkat se! Setkat se, setkat se, setkat se!"
*
Posunek se změnil v tleskání všech dlaní - vy a my, vy a my! - a tleskání se
zvolna, velmi zvolna zrychlovalo. Ve vzduchu viselo napětí, které zrychlovalo dech.
Vtahovalo. Cítila jsem, že je to i naše představení. Měla jsem dojem, že sedím
přímo mezi nimi a že musím vstát a něco říct! Nemůžeme dělat, že nejsme! Jsme!
Tady jsme, tady jsem! Málem jsem opravdu vstala. Chtělo se mi tančit, tančit s nimi.
Jakoby jejich pozvání, jejich žádost, prosba i příkaz vyjádřené několika
úchvatnými pohyby nejstaršího vesničana mělo přímo tento význam - pojďte s námi
tančit! Nebyla to pouhá informace, jak ji později vyhodnotil Foton, byl to... byl to
proud síly, proud rytmu! Chtělo se mi tančit!
Zahlédla jsem Xeanu. Nejasná silueta rozmazaná jazyky ohně. Měla jsem nutkání
ji zavolat. Xeano! Kruhu podupávající kolem ohňů, starého muže a modulu se posunul
a tys mi zmizela. Přesto jsem tě dál tušila. Tam v polotmě, pohazujíc vlasy volně
splývajícími po nahém těle, tleskajíc a graciézně našlapujíc do rytmu velkého
bubnu, tam mezi ostatními nahými, kolébajícími se těly, tam! Xeano! Chci tam, chci
tančit! Krok, krok, krok sun krok. Chci s tebou tančit! Zpátky, zpátky, krok sun krok.
S vámi tančit, tančit! Krok, krok! Odpojuji se od sítě, protože vize netscreenu
brání mé náhlé představě tance, tomu zvláštnímu, neznámému a přece tak -
hluboce pravdivému - pocitu. Tančila jsem v životě mnohokrát, mnohokrát jsem tanec
viděla, přesto - váš tanec byl první, poprvé jsem ho uviděla, poprvé ucítila.
Vevnitř.
*
Informace byla jednoznačná. Po důkladné analýze záznamů se ukázalo, že slova
slavnostních písní jsou skutečná slova náležící jinému typu řeči, než kterou
běžně epsiloňané mluvili. Její formální struktura mohla odpovídat syntaxi
"klasické" řeči. Časté opakování spojené s týmiž posunky dávalo
rychlý klíč k řešení:
"Přijďte k nám, přijďte sem, přijďte ke mně, k němu, ke všem, přijďte
všichni k těmto domům, stromům, zvířatům, přijďte a tančete s námi!"
Nešlo tedy o rituální písně v nějakém zapomenutém jazyce, ale o živou řeč,
kterou epsiloňané promlouvali k cizincům. Proč až teď, proč vůbec, proč takto, na
to nezbývalo, než se zeptat osobně. Ráno třetího dne, když slavnosti skončily,
přesunul se odmaskovaný TEST-1 za vesnici, k místu vhodnému pro přistání velkého
modulu s posádkou. Spolu se svojí přistávací jednotkou, která se mezitím vynořila
z jezera, vymezil zakázanou zónu a přeměnil se v jejího strážce. Neopomněl
předtím vesničany názorně zaškolit na obou obrazovkách. Obrazy přilétající
lodi, přistání, roboti, stroje, lidé ve skafandrech. Poslední pokus naučit je
přitom umělé řeči podobné řeči jejich písní, přitom opět ztroskotal. Opět se
pohybovali ve svém superkonrétním světě a měnili každou informaci v souvislý
informační šum. Ani oživlý TEST-1 pro ně nebyl partnerem k hovoru. Jejich hovory
však byly i nadále plné smíchu radosti. Jestli dokázali cítit nervozitu lodi,
čemuž mnohé skutečnosti odpovídali, jich samých se nedotkla.
*
"Pozoruměli, přiletí." řekla Xeana a v těch podivných slovech staré
řeči bylo příliš mnoho, aby v nich vůbec mohlo něco být. Byla to řeč stínů, v
níž jednota světa už nebyla jednotou, ale ještě nebyla živým prouděním světa.
Byla to řeč starých rituálů, ale porozuměli jí všichni. A všichni se radovali a
Xeana vyprávěla dětem, okouzleným neznámým světem staré řeči, o štěněti,
které poprvé spatřilo lidi. Lidé věděli, že chce také pohladit a být s nimi ve
smečce, ale štěně nevědělo, že to vědí a mělo z nich strach. Lidé ale věděli
i o jeho strachu a štěně, které se nejprve schovávalo, vrčelo a cenilo zuby,
nechávali být, aby pobíhalo opodál jejich příbytků. Štěně zatím přicházelo
blíž a blíž, až přišlo k jednomu člověku. Blížilo se přikrčené, s naježenou
srstí na hřbetě, připravené ihned utéct nebo kousnout. Člověk proto zůstal sedět
a jen štěně pokradmu pozoroval.
Děti se mnoho vyptávaly, protože se starou řeč teprve učily. Také se divily, kde
Xeana viděla tak bázlivé štěně, ale brzy ji samy přerušovaly a pokoušely se samy
dovyprávět příběh. Ne už o psu, ale o těch z nebe. Tak to přece Xeana myslela. A
bylo to nakonec snadné jako celá stará řeč. Jen jaksi podivně - mrtvé.
*
V souladu s bezpečnostními směrnicemi (A1-1-5 až 15, F213-200 všech článků, L
všech článků a instrukcemi pro Meeting IQ+) byl stroj určený k výsadku zbaven
neurofotonové řídící jednotky a tím i systémů sítě. Síťových prvků měla
být zbavena i posádka. Foton požadoval tento zákrok provést ihned a u více lidí
než mělo nakonec letět. Až teď si mnozí uvědomili, co pro ně síť znamená. Loď,
síť a oni. Neporazitelní, silní, jednotní. Ztratit kyberprostor znamenalo ztratit kus
sebe, ztratit loď, ztratit ostatní. Těžký psychický šok nemusel překonat každý.
Byla to přece právě síť, která pomáhala zdolávat nesmírné prázdno okolního
prostoru, nejistotu, odloučení i dlouhodobý stres, jehož působení nemohl zabránit
ani sebelepší výběr lodního posádky.
Na Nyre Lun měli letět čtyři, Foton navrhl dvanáct lidí. Zet byla třetí, Ar
čtvrtý. Bylo to pro něho překvapení, Foton jej však zahrnul tolika argumenty, že
nemohl nepřijmout. Předal kapitánské prýmky nástupci a po hodinové operaci odevzdal
k úschově i svoji inteligentní virtuální jednotku.
*
Amputace mozku spojená s izolací. Šílený pocit vyrvaného zubu, vyrvaných
myšlenek, vzpomínek. Nepřestávající, do krajnosti znervózňující pobíhání
jazyka v trhlině, bolest, nemožnost se na cokoli soustředit, nemožnost cokoli dělat k
odvedení pozornosti, protože každá činnost na lodi je automaticky spojena se sítí.
I hloupé otvírání dveří. Najednou je třeba je vnímat, zastavit se před nimi,
dotknout se jich, čekat na jejich pohyb...
Zkušební týden jsme vydrželi všichni. Učili jsme se používat komunikační
čelenky, náramkové jednotky, virtuální brýle. Dál jsme normálně pracovali. Kromě
kompletování programu pro výsadek byla vyčleněna velká skupina k prozkoumání
možnosti aklimatizace na nyrelunské prostředí. Výsledky (jak jsi se o ně zajímala!)
nebyly nikterak příznivé. Nyre Lun byla příliš biologicky aktívní a
kompletně nasycená nejrůznějšími agresívními a zhoubnými formami (biologové
prohlašovali, že si připadají jako doma před ekologickým kolapsem). Řeklas na to:
"Tam to žije, co!" Ty sama si přitom ožila nejvíc. Jako by se ti
zalíbilo v té spoustě nadbytečných a neefektivních pohybů, jež bylo třeba bez
virtuální jednotky vykonávat, jako by si z nich měla radost, jako by si je schválně
začala vyhledávat. Nakonec i se mnou jsi byla jiná. Bylo to - zvláštní. Aniž bych
to chtěl (vzpouzel jsem se letět), jsi mi pomohla.
Osmý den nás všech dvanáct prošlo několikahodinovými testy a Foton určil
posádku. Jak krásně jsi zářila!
*
Za posledních deset let jsi byl bez virtuální jednotky všeho všudy dva
měsíce. Já měsíc. Byla víc než zvyk, byla součástí mě sama. I vypnutá dávala
o sobě vědět, i vypnutá byla připravená se v mžiku probudit, rozeznít vnitřní
prostor hudbou, prosvětlit ho barvami, zaplnit hlasy a tvářemi vzdálených přátel. V
dokonale kybernetizovaném prostředí to byla nejobratnější a nejpoužívanější
končetina. Otvírala dveře, psala dopisy i úřední zprávy, projektovala, počítala,
všechno si pamatovala a co si nepamatovala, to během pár sekund našla v databázi.
Kolikrát jsme se smíchem uvažovali (až teď mě napadá, jak jsi byl po milování
vždy hovorný), jaké to bude, až technologie sítě bude dostupná všem a planeta se
stane jedním velkým akváriem, v němž budou plavat holé mozky ponořené v síti.
Zatím byla takovým akváriem pouze naše loď vybavená na náročnou cestu posledními
hypertechnologiemi. A právě ty měly zůstat v bezpečí.
První noc bez jednotky jsem probrečela o samotě. Věděla jsem, že Foton sleduje
naše reakce, chtěla jsem dolů, ale... Najednou jakoby mi někdo řekl - ty nejsi ty, ty
nepatříš sobě! Nemohla jsem se ničeho zachytit, nezůstalo nic pevného. Vzali mi
dům, vysvlékli mě do naha, vyhodili na mráz. Co vlastně jsem? Jen ta malá,
vystrašená hromádka? Jen tenhle pár rukou, tyhle slepé oči, hluché uši? Nic víc?
Důstojníku Zet, co jste? Co jsi, Zet, bez síťového koridoru, bez neustálého
tušení čísi přítomnosti, k níž lze adresovat přítomnost vlastní? Co jsi sama?
Sama o sobě? Co z tebe zbývá?
Poslouchala jsem jejich hudbu, pozorovala jejich smích, jejich doteky, jejich oči.
Oni žili bez sítě! Smáli se tak obyčejným věcem, dotýkali se všeho tak pozorně,
dívali se vždy tak upřímně, hluboce. A vždy beze spěchu. Nedokázala jsem poznat,
zda jde Xeana k vodě se koupat či jen zavolat děti. Jejich chování mátlo,
postrádalo cílevědomost, viditelné známky úmyslu. Bylo vždy spíš samo sebou než
svým účinkem. Bylo vždy adresováno nejprve samo sobě...
Vrátila jsem se k hypertrofické teorii. Byla děravá - jejich intelekční
schopnosti se při testu ukázaly být stejně abstraktního rázu jako naše a to bylo v
rozporu s konkrétní formou jazyka, jenž se zaměřoval v první řadě na paměť a
eidetické myšlení - ale nebyla nesmyslná - rozumové schopnosti se rozvíjí vždy v
závislosti na konkrétních požadavcích. Jaké byly požadavky jejich světa? Nám
připadal informačně chudý. Nedokázali jsme si představit, k čemu potřebuje
izolovaný jedinec (žádná síť, žádné oči navíc, uši navíc) takové schopnosti.
Řešení jsem měli celou dobu před sebou.
Druhou noc jsme na vytržené zuby zapomněli. Vyprávěla jsem ti o dotecích, o
tom, co jsem sama objevila, když jsem, nejprve potají a s pocitem jakéhosi studu či
trapnosti, zkusila osahávat svoje křeslo. Bylo to hloupé, zabývat se svým
obyčejným, denně používaným a denně přehlíženým křeslem. Hloupé, ale také
překvapující, když jsem několikrát po sobě musela zkoušet, jak do něj vlastně
sedám, jakými automatickými pohyby ho k sobě otáčím, ho nastavuji, se opírám.
Děsivě překvapující, když jsem, už s tebou, pozorně sledovala tvá tolik známá
gesta, pohlazení, pohyby a ony byly náhle úplně nové, nové bylo celé tvoje tělo,
tvoje ústa, polibky. Nové, i když tytéž, byly náhle i moje pohyby, nové bylo moje
tělo, moje pocity, nové a - hlubší, hluboké, úplnější. A bylo jich tolik!
Přestala jsem vnímat jednotlivá slova, jejich významy a zaposlouchala jsem se do
melodie, do intonace, do tónů...
Cítil si totéž, když jsem ti to všechno pověděla. Divil ses, pak zkoušel,
pak propadl. Nádherně jsi tu noci propadl, nádherně jsme propadli a zapomněli na
síť, na loď, na Nyre Lun. Našli jsme za tím vším nový svět. Ráno jsi nad ním
nechápavě kroutil hlavou (a to nepochopení tě nakonec stálo život), zatímco já mu
- propadla. Propadla jsem mu jako prve Xeaniným očím. Bylo to vlastně totéž.
Při testech jsem byla první, ty třetí. Začali jsme se vzdalovat.
*
Nyre Lun, Sektor 23-43, 13:23 centrálního času. Nad Malou Epsilon je rozptýlená
oblačnost, teplota v tisíci metrech 12oC, jihozápadní až západní vítr o
rychlosti šest metrů za sekundu. Předpovědi i nadále příznivé, vesničané jsou
naprosto klidní. Většina jich pozoruje kolmo přistávající člun ze skal na druhé
straně jezera. Člun přistane tak, že je lze vidět přímo z oken pilotní kabiny.
Posádka zůstává prozatím ve skafandrech, místo přistání ihned zabezpečují
roboti (celkem 500 kilowatů laserových "zdrojů", totéž v přepočtu na
kilotuny TNT inteligentních anihilačních raket), další roboti se pouští do stavby
pozemní základny, která s použitím rozpínavých kovů a mykohmot roste přímo před
očima. Ve 13:38 oznamuje loď, že v osadě došlo ke dvěma událostem. V domě číslo
sedm zemřel v noci člověk, o němž dosud věděli jen z infrasnímků, protože byl
zřejmě upoután na lůžko. Jeho tělo odnesl Sqarei přehozené přes rameno sám
hluboko do lesa. Pohřební oheň se rozhořel ve chvíli, kdy člun vstoupil do
atmosféry.
Druhou událostí bylo, že Tesien, slepá holčička s přirostlými víčky,
otevřela oči. Časová relace pohřbu, přistání a prohlédnutí: 23 minuty. O další
tři hodiny později přibyli do osady ze severu dva muži a jedna žena.
*
Těď jsem byla kapitánem já. Přesto ty zprávy znepokojily opět víc tebe než
mne. Okřikla jsem tě a že jsme nebyli v síti, slyšeli to všichni.
"Kdyby měli nějaké úmysly, něco skrytého, proč by nás zbytečně
zneklidňovali předváděním všech těch tvých rozporů?! Proč by se nepřetvařovali
dokonale, když už to dokáží takhle?!" Nebyl to žádný argument, nemuseli mít
přímo zlé úmysly a přesto nám mohli být nebezpeční, ale byla jsem v právu už
jen pro udržení klidu ve svém týmu. Mlčel si, chtěla jsem tě aspoň chytit
za ruku, ale seděl si daleko a navíc ve skafu.
Opodál hlavního seskupení budov, za ochranným pásmem, byla postaven velká
otevřená kopule, pod kterou jsme se měli v dalších fázích programu setkat s
epsiloňany. Ti však ani na okamžik nezaváhali (viděli kopuli i to, k čemu je
určena, na obrazovce TEST-1) a sotva ji roboti opustili, nahrnuli se do ní. Děti v ní
chtěly rozdělat oheň a viditelně se v ní chystaly zabydlet. Dospělí je však se
setměním vyhnali a pak odešeli i sami. V kopuli zůstala jen Xeana s oněmi třemi
cizinci. Na lodi pak jen já. I ty jsi odešel spát a v zšeřelé kabině zůstalo jen
přízračné světlo srpku měsíce. A oni. Spící na monitorech obrazovek, když já
poslouchala jejich pomalý dech, pozorovala chvění jejich zavřených víček, jejich
čekání na bázlivé štěně.
*
Shoda některých událostí s přistáním člunu byla vcelku vysvětlena. Těžce
nemocný organismus mohl podlehnout jakémukoli zatížení, které mohlo představovat i
vzrušení spojené s neobvyklou událostí. Načasované zapálení hranice se samo o
sobě jevilo vcelku pochopitelné a žádné vysvětlování snad ani nepotřebovalo.
Prohlédnutí slepé holčičky se pak ukázalo jako běžný jev. Obrovská spousta
informací přibývající čtyřiadvacet hodin desítkami kanálů do bezedných pamětí
lodi byla i pro kavalerii neurofotonových mozků příliš a větší procento materiálu
teprve čekalo na zpracování. K mnohým analýzám také chyběly kontextové údaje z
analýz jiných, ke kterým taktéž chyběly... zkrátka až teď se ukázalo, že
všechny nyrelunské děti se rodí slepé a zůstávají slepé do dvou až pěti let
věku. Byl to další kamínek do tajemných úvah o tajemných schopnostech nyreluňanů,
jelikož tento handicap dětem nijak viditelně nepřekážel. Ohledně časové shody se
i tu poukazovalo na jemné psychofyziologické mechanismy.
Podivně tento fakt souvisel se způsobem myšlení a řečí. Superdetailní vidění,
o němž epsilonština vypovídala, bylo přímo v rozporu s absencí zraku v
rozhodujících fázích vývoje. Sluch je rozhodující při vytváření nikoli
konkrétních, ale abstraktních pojmů, které epsilonštině viditelně chyběly. Bývá
označován za kontinuální informační kanál, jenž sám o sobě nepřijímá
fragmentovaný obraz jako oko. Znalosti epsilonštiny byly však stále minimální. Na
druhé staně mohlo souhlasit to, že ucho nevnímá statický povrch, ale výsledky
pohybu, souvislosti a epsilonština se zvnějšku skutečně jevila jako proud návazných
pohybů...
Při tímto iniciovaných demografických průzkumech se ukázala i ta skutečnost, že
nyreluňané zřejmě velmi úspěšně kontrolují svoji porodnost. U nejmladší
populace - tedy té dosud vázané na rodnou vesnici - bylo zjištěno rozdělení do
úzkých věkových pásem, mezi nimiž - podle velikosti osady - nedocházelo k žádným
porodům někdy i osm, deset let. Vzhledem ke značné sexuální aktivitě to bylo
překvapivé zjištění.
Poslední událost - příchod tří cizinců - jednoznačně uklidňujícímu
vysvětlení odolávala. Jedni ji přičítali již údajně nepopiratelným
parapsychickým schopnostem nyreluňanů, druzí stále neurčitému, ale stále
tíživějšímu temně rudému čemusi a třetí byli ochotni hledat cestičky pomocí
poštovních holubů, náhod a celoplanetárního pozorování oblohy, které mohlo díky
zákryvům hvězd odhalit i skryté satelity. Každopádně bezpečnostní systémy TS
všech objektů na Nyre Lun byly nastaveny na stupeň jedna, a to i poté, co byla zpráva
o značné podobnosti jednoho z dětí z jižního kontinentu s jedním z příchozích
mužů, prohlášena za neověřenou.
*
Řítila ses slepě vpřed, jakoby ses proti všemu kolem nás chtěla vrhnout,
prorazit v jediném okamžiku všemi kdyby, všemi možná a cokdyž. Vrhala ses k nim, k
vesničanům jako můra ke světlu. Musela jsi loď přesvědčovat snad celou noc (i
když je pravda, že přepečlivé Fotonovy směrnice brali za své příliš rychle a
lidé snad chtěli rozhodovat sami) - ráno nám oznámila, že vzhledem ke změně
situace (přístup epsiloňanů odpovídal pokročilé fázi) souhlasí se změnou
programu. Nám zbývalo jen přikyvovat. Roboti přenesli ke kopuli poslední přístroje
a Eli s Daixem vyšli ve skafandrech ven.
Ke kopuli bylo od modulu stopadesát metrů. Eli prskala, že má té
nezastavitelné centrifugy dost sotva vstala, natož se tu ještě vláčet. Byla
nervózní. Daix se rozhlížel kolem (Ta perspektiva! Takovéhle místečko si pořídím
v síti, vzdychal), snažil se žertovat. Pod stromy nabral hrst hlíny a začal ji
prosívat skrz prsty. Narazil přitom na kovově lesklého broučka.
"Šikovná hračička, kudy se to programuje?" Biologové na lodi se
smáli.
"Cože? Vůbec se to neprogramuje? K čemu to ale potom je?"
Epsiloňané už stříbrné postavy zpozorovali (pokud o nich nevěděli od samého
počátku) a vstali.
*
Vysocí, nazí, krásní. Zleva cizí muž jménem - Rhoo (během řeči používají
svá jména velice často, široká škála intonací však ukazuje na nějaký hlubší
význam oslovení). Široký hrudník s dlouhým světlým šrámem, světlé vlasy po
ramena. Xeana se o něj jednu chvíli téměř opře a on se usměje. Má podlouhlou
tvář s pronikavýma očima, které se smějí bez přestání.
Dvojice vpravo se drží za ruce. Cizí muž se usmívá, jeho jméno zní přibližně
jako hCHRCHhRhÄNg, snad Rhan. Cizinka - Hagea - (hCHRCHhAEAchGreEA) vypadá zvědavá.
Má zvláštní, kočičí oči a je velmi hezká. Oba mají prošedivělé vlasy, což
zvlášť u ní vypadá jako módní přeliv, protože nepůsobí víc než na třicet.
Rhanovi může být padesát. Oba jsou vyšší a šlachovitější než Rhoo a Xeana,
jako by pocházeli z jiného kmene.
Xeana stojí nejvíc v popředí, snědá pokožka se jí leskne ve slunci jako
pomazaná olejem. Vlasy má čelenkou zvednuté, takže vypadá stejně vysoká jako Rhoo.
Čelenka a dřevěná plastika položená u Rhooových nohou jsou také jediné umělé
věci, které mají, i Xeanin železný náramek je pryč (?). Xeana se jednu chvíli
téměř mračí. Rhooův dotek ji ale rychle uklidňuje.
Na obrazovkách v kabině člunu ubíhají křivky jejich fyziologických funkcí,
infraobraz, také obraz mozkové aktivity. Ta odpovídá kombinaci hlubokého spánku
(pomalé delta a theta rytmy, typické také pro dětský mozek) a silného bdění (beta
rytmus nemizí ani při zavřených očích). Celkově jsou všichni čtyři neobyčejně
klidní a uvolnění. Klidní uprostřed lesku přístrojů, uprostřed nedůvěřivého,
do krajnosti vypjatého nastřažení. Možná - podezřele uvolnění.
Blyštivé skafandry se k nim pomalu blíží. Těžce, váhavě, pomalu.
*
"Pane Bože, dej mi, aby mi došlo, že jsme první." Zamumlala Eli a
zvedla ruku na pozdrav. Čtyři postavy odpověděli stejným gestem. Zbývají ještě
čtyři kroky, k doteku pak poslední dva kratinké. Eli má příliš zrychlený puls,
začíná se třást.
"Daixi, vezmi Eli za ruku." Jsme překvapení klidem tvých slov. Teprve
pak si všímám, že epsiloňané se navzájem těly dotýkají, cizí muž a žena se
drží za ruce. Daix poslechne a Eli se skutečně zklidňuje.
"Díky," šeptá v bublině skafandru do mikrofonu.
"Dýchejte s nimi," říkáš dál a já si znovu pozdě všímám
prohloubeného dechu epsiloňanů, který je vidět na obraze i na přístrojích. Jsem
také nervózní.
"Hluboce dýchejte, klidně..." mluvíš jako hypnotizér. V úleku
zjišťuji, že i já se v té dlouhé napjaté nehybnosti držím tvého hlasu jako
záchranného stébla. Teď ale Xeana zvedá ruku, klade si ji na srdce a pomalu ji
natahuje k Eli a Daixovi. Dlaň obrácená nahoru, mírně sevřená. Pulsující.
"Podává nám srdce," šeptá stísněně Daix. Eli na ni fascinována
hledí. Vidíme její rozšířené oči ve zkresleném záběru interní kamery.
"Eli?" také šeptám. Chceš mě zarazit, zvedám ruku, ale oba strneme v
nehybném očekávání uprostřed pohybu. Eli neslyší, stojí Xeaně blíž a ona se
obrací přímo na ni. Dlaň se pootevírá, pulsuje stále nesmírně pomalu. Eli zvedá
ruku a naznačuje rytmus svého srdce. Xeanina štíhlá a snědá ruka není v tu chvíli
od Eliny leskle stříbné, buclaté, třesoucí se rukavice dál než pět centimetrů.
Eli ale nehledí na ruce, jako zhypnotizovaná kořist do očí hada, dívá se na Xeanu a
srdce jí zpomaluje. Sedmdesát úderů za minutu, šedesát sedm, šedesát čtyři.
Ostré pípání slyšíme jen my v kabině. Padesát. Chci vykřiknout, ale ty se na mě
podíváš. Zašeptám:
"Jak se cítíš, Eli?"
"Ona mě uklidňuje, cítím to."
"Ano, Eli, máš tep, tlak i dech pod normou."
"Cítím se dobře. Máme se vrátit?" Podíváš se na mě a já na tebe.
Řekneš:
"Ne, Eli. Pokračujte. Co ty, Daixi?"
"Jo, je to lepší, docela bych se posadil."
"Tak se posaď, ale pomalu."
Xeana i Eli spouští ruce, sedají si všichni zároveň.
*
Mlhavě šedavý závoj prořídl, avšak zůstal. Překrýval dál jejich vědomí
jako ty podivné schránky, ty umělé slupky, kterými se nepřestávali obklopovat. Byli
zvláštní. Xeaně připomínali složité, rafinovaně redundantní konstrukce
rozmařilých starých staveb, avšak bez oné lehkosti. Slupky a schránky jejich
konstrukcí vzdušně nevycházely a elegantně se nevracely do jádra stavby, nýbrž
své jádro tížily a dusily. Cítila to i ona, i Hagea i Rhoo i Rhan. Ztížený
povrchní dech, vyděšeně rozbušené srdce, které ony slupky zároveň nutí tlouct i
jít dál. Ucítila Rhooův dotek, vrátil ji k jejímu klidu, který se v naslouchání
ztratil za slyšeným. Pomalu zvedla ruku. A posílena přítomností přátel poprvé
zachytila ozvěnu skutečného vědomí, ozvěnu opravdové hloubky, hlas z jádra
konstrukce. Nerozuměla, co říká, ale cítila, že proniká skrze množství
oddělujících vrstev z opravdové hloubky. Zachytila ho!
"Daixi, vezmi Eli za ruku..." Ach ty bázlivé štěně, přece je v tobě
tolik odvahy!
*
První setkání. První kratinké setkání. Ještě dvě hodiny potom se Eli
třásla Daixovi v náručí a my je rozechvělé utěšovali a obletovali slovy i
přístroji, sami také rozechvělí. Byli naprosto v pořádku, nad normou v pořádku.
Eliino celkové zpomalení metabolismu bylo nakonec přičteno sugestivnímu působení
jak z mé strany, tak zejména ze strany epsiloňanů, a to za velmi napjaté situace.
Odmítals to přijmout jako hotovou věc. Bylo to příliš chabé vysvětlení,
když tu přece byla další cokdyby, další domněnky - možné působení neznámých
faktorů, naše tajné testování (podařilo se prokázat reakce epsiloňanů na
ultrazvuk i infrazvuk - celkový rozsah 12 Hz až 85 kHz!) - bylo tu to těžce
temně rudé cosi. Tu noc jsi probděl zase ty. Loď přezkoumávala Eliinu i Daixovu
sugestibilitu i celkovou psychofyziologickou reaktivnost. Znovu a znovu se probíral
záznam setkání (ukázalo se, že samotné sledování záznamu má obdobný vliv na
diváky), hledaly se ony falešné a skryté tóny, disharmonie a ty jsi hledal také.
Malá dřevěná plastika, darovaná epsiloňany a prošlá všemi stupni dezinfekce,
stála v laboratoři jako obrovský otazník. Fotonovi se nepodařilo přesně přeložit
text pronesený v řeči písní, který dar doprovázel.
"Pojďte s námi - ? - ! - ? - si s námi!" Eli tvrdila, že říkali
"hrát si".
"Pojďte si s námi hrát!" A že dar je hračka. Já však ze záznamů,
z ladných, skrytě rytmických pohybů vyčetla cosi jiného:
"Pojďte s námi tančit!" Ostatně mohlo to být totéž. Řeč písní
se mísila s jejich vlastní řečí, a když odcházeli, byvše také podarováni,
mluvili zas jen po svém. Vypadalo to, jakoby neodešli, ale odtančili. Cítila jsem se
podivně slabá.
Uprostřed noci jsem vstala a šla do Eliiny kajuty. Eli seděla potmě na lůžku.
"Volala si mě, Eli?" Trhla sebou, oči jí hleděly skrze mě.
"Já? Ne, já ne." Neurčitě mávla rukou do tmy. "To ona."
"Kdo ona?"
"Xeana."
Xeana... náraz silné příbojové vlny. Musela jsem se opřít ve dveřích.
"Are, prosím..." Hlas se mi zlomil, další náraz mě zbavil vědomí.
*
Ve 24:17 místního času (den na Nyre Lun má 25 hodin 13 minut a 40 sekund) ohlásil
TEST-1 narušení zakázané zóny. Zpráva byla okamžitě palubou modulu přijata, zároveň
modul zastavil vyhlášení poplachu. Pouze aktivoval další zóny ochranného pásma -
krizovou a mrtvou. Venku se rozsvítily reflektory a odstupňovaným jasem vymezily kolem
modulu tři soustředné kruhy.
Xeana stála uvnitř první zóny krok za pomyslnou hranicí pásma. Nakročená k
modulu, ale ohlížejíc se přes rameno po varovně chrčícím a blikajícím TEST-1.
Když se rozsvítila světla udělala přehnaně pomalu další krok směrem do zóny.
TEST-1 znásobil své úsilí a ona se na něj s pantomimicky názorným úlekem obrátila
zakrývajíc si v názorném gestu ústa ne jedním prstem, ale celou dlaní. Dalším
divadelním krokem se dostala na hranici druhého světelného pásu. Pár centimetrů
před ní sežehl laser suchou trávu a vypálil v zemi malý dolík. Ani se při tom
ostrém zvuku nepohla. Celé její tělo bylo nezvykle napnuté, místo vláčného klidu
byly její pohyby ostré a rychlé, v očích měla soustředění. Ohlédla se po
hlučícím TEST-1 a znovu k modulu. TEST-1 zmlkl. Její napětí zčásti povolilo.
Otočila se celá k modulu a dlouho jen stála upřeně jej pozorujíc. V oknech pilotní
kabiny sinavých jen světly monitorů bylo možné tušit siluetu pozorující stejně
upřeně ji.
*
Utišil jsem TEST-1 a ona malinko přikývla. Přikývla a já jako bych tím
gestem, tím znamením porozumění odhodil neprůhlednou, bezpečnou slupku kabiny, jsem
náhle stál přímo před ní. Dívala se mi přímo do očí a mne zachvátil silný
pocit neskutečna: Mimozemšťanka! Krátká závrať z představy hloubky a dálky, z té
jiné - nelidské - perspektivy. Zavřel jsem oči a neprostupné stěny modulu se
se suchým třeskem vrátily na své místo. Bytost tam venku sklonila hlavu a natáhla
ruku do jasnějšího světla krizové zóny.
Další spálená zem. Krizová zóna neměla zabíjet, pouze varovat. Mozek modulu
pálil s krátkým zpožděním a malou odchylkou, přičemž odchylka i zpoždění se
pravidelně zmenšovaly nejen s hloubkou zóny, ale i s časem v ní stráveným.
Pochopila to po několika pokusech. Pak začala tančit.
Nevím, proč jsem zrušil poplach, nevím proč jsem ji pustil tak blízko, nevím,
proč jsem ji nechal tančit. Snad mě zhypnotizovala, zhypnotizovala svojí - cizotou.
Cizotou o tolik větší, oč víc se podobala člověku a - Zet.
Její kroky byly rychlé, zvedaly spršky prachu a zase jej zadupávaly do země.
Pět vzdušných piruet v jednom malém výskoku. Buší nohama do země - slyším údery
i její dech ve vnějších mikrofonech - a rukama - do pomyslné hradby světla. Je
přesná, na milimetry blízko k hranici, ale ani jediné přešlápnutí. Jen ruce v
krátkých dramaticky pantomimických výpadech jakoby se k někomu vztahovaly. Záblesky
a sykot laseru dotvářejí její představení. Nechceš s námi mluvit, tedy nám
tančíš? Tančíš mimozemšťanům? Co vlastně chceš?
A pak přece - nestíhám už sledovat její víření, jen v jednom okamžiku je
celá uvnitř zóny a poplašná světélka laserů zběsile blikají a v dalším již
zase ne. Stojím a vidím ji na pěti obrazovkách, vidím ji venku za oknem. Je tak...
jsi tak děsivě úžasná... Bože! Nejsem schopen jediného pohybu, uvědomuji si jen,
že ochylka se zmenšuje i opakovaným narušením zóny.
"Při příštím narušení zóny bude objekt zničen." Hlásí
počítač. Přijetím zprávy a odvoláním poplachu jsem mu oznámil, že mám situaci
pod kontrolou a jestliže nic nenamítám, znamená to, že souhlasím s jeho postupem...
Chci ho zastavit, ale nejsem schopen se rozhodnout. Jakotže nezasahuje loď? Xeana
běží podél předělu světelných pruhů, nahé tělo se leskne a míhá. Něco
zpívá, chraplavý zadýchaný hlas, drásavý hlas. Na okamžik ji vidím jako temnou
siluetu proti světlejší obloze, pak ji ztrácím, a potom...
Výstražný signál počítače.
Sykot laseru v reproduktorech.
Signál vnitřního spojení a čísi hlas.
Jekot poplašného signálu.
Všechno naráz, v jedné chvíli a jednom okamžiku, kdy Xeana znovu vstoupí do
zóny a - není zasažena.
*